NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na úvod musím povedať, že osobne nemám nič proti novému smerovaniu OPETH na posledných troch albumoch ich druhej éry. Práve naopak, túto trojicu nahrávok považujem za veľmi vydarenú a stále si ich rád vypočujem. Na druhej strane mám dlhodobo problém s tým, ako M. Åkerfeldt svoju „tvrdú“ a zásadnú tvorbu znevažuje v štýle, že ho to nikdy nebavilo, necítil sa naplnený a growling tam bol len preto, lebo si netrúfal spievať viac čisto. Mám dojem, že nevie preklenúť stále silnú popularitu starých albumov a súčasnú kritiku pôvodných fanúšikov, po chrbtoch ktorých kapela vystúpala na výslnie scény. Negatívne hodnotím aj prezentáciu novinky ako albumu v rodnom jazyku, pričom vyšiel aj v angličtine, aby mal čo najväčší (komerčný) dosah.
„In Cauda Venenum“ nebudem hodnotiť v kontexte minulosti, ale aktuálneho smerovania a vízie kapely, respektíve jej frontmana. Chápem snahu o čo najprepracovanejšie aranžmány a progres, na druhej strane tentokrát cítim aj kalkul o čo najväčší záber do nových komerčne zaujímavejších sfér. Celkovo som skôr sklamaný než nadšený, aj napriek množstvu momentov, ktoré stoja za to. Zabalené sú viac než často do kŕčovitej snahy posunúť sa za každú cenu ďalej.
Pritom album začína vcelku slušne, Åkerfeldt spieva (opäť) najvýraznejšie za celú svoju kariéru, ide do množstva polôh, jeho skvelý čistý vokál nahrávku doslova ťahá. Oproti minulosti znateľne ubudlo gitarových pasáží, ktoré boli nahradené obrovskými orchestrálno - klávesovými plochami. Výrazný rockový kúsok s príchuťou kovu zostal snáď len v podobe „Heart In Hand“ a čiastočne „Charlatan“, na druhej strane spektra sa ocitá „The Garroter“, ktorý mi progresívne lezie na nervy. Celkové odľahčenie je patrné už v „Dignity“, ale stále tu máme ambiencie a výlety do alternatívnych prúdov vyvážené dostatkom melodicky zaujimavých motívov.
Pseudo symfonický podkres „Next Of Kin“ s preexponovanými chórmi, so záverom ktorý nevie kedy skončiť, nepovažujem za dobre kompozične zvládnutý. Rozdrásané sluchy zachraňuje vydarená „Lovelorn Crime“, avšak tieto zasnené veci vždy OPETH išli. Zostáva to však s pocitom, že sme to tu mali už aj v lepšej podobe, spomeniem snáď len „Burden“, „A Fair Judgement“. Druhá polovica albumu trpí Åkerfeldtovým megalomanstvom ešte viac a pomedzi motívy a melódie, ktoré zachovávajú charakter sa dostáva až príliš veľa ťažko vstrebateľných a príliš pompéznych motívov narúšajúcich kontinuitu skladieb. V mnohých harmóniách je cítiť až neoriginalitu, ten akože desivo uspávankový motív sa cituje na albumoch OPETH až pričasto. Na samotnom albume ho nájdeme v polovici „Dignity“, „Universal Truth“ ako nosný motív v „Continuum“, plus pár ďalších menej nápadných miest. Na starších albumoch ho nájdete napríklad v závere už spomenutej „A Fair Judgement“.
Zvukovo a produkčne je „In Cauda Venenum“ až príliš jemný, uhladený, povedal by som nevýrazný, klasické nástroje prevážené v prospech orchestrácie, vokálov a rôznych ambiencií. Zvyšok kapely je doslova skrytý za touto dekou, čo pri kvalite zostavy považujem za obrovskú škodu. Chápem v tomto smere zámer, ale je to niečo s čím sa subjektívne neviem stotožniť.
To, že niečo nie je v poriadku, ukazuje aj fakt, že v celej stopáži neviem nájsť veľa momentov, kde by som jednoznačne vyzdvihol inštrumentálnu prácu Martina Axenrota ako aj Martina Mendéza. Mám pocit, že obaja sa museli pri nahrávaní dosť nudiť. Dvojjazyčné vydanie nahrávky vnímam ako komerčne pokrytecké, úplne stačilo vydať švédsku alebo len anglickú verziu. Rovnako vnímam znevažovanie energickej a vzrušujúcej starej tvorby v snahe obhájiť mdlú súčasnosť paradoxne recyklujúcu 50 rokov starý hard rock. Novinku môžem kladne hodnotiť len za niektoré momenty, ako celok je to pre mňa snáď najslabšia záležitosť od OPETH.
Skladateľsky i aranžérsky najkomplexnejší a najpompéznejší OPETH siahajúci do najvyšších sfér (prog) rockovej hudby. Pričom pod hrubými nánosmi komplikovaných ornamentov psychedélií a soundtrackových plôch sa stratili gitary, energia ako aj charakteristické fluidum. Veru, ťažko sa to počúva...
6,5 / 10
1. Garden of Earthly Delights/Livets trädgard
2. Dignity/Svekets prins
3. Heart in Hand/Hjärtat vet vad handen gör
4. Next of Kin/De närmast sörjande
5. Lovelorn Crime/Minnets yta
6. Charlatan/Charlatan
7. Universal Truth/Ingen sanning är allas
8. The Garroter/Banemannen
9. Continuum/Kontinuerlig drift
10. All Things Will Pass/Allting tar slut
In Cauda Venenum (2019)
Sorceress (2016)
Pale Communion (2014)
Heritage (2011)
Watershed (2008)
The Roundhouse Tapes (live) (2007)
Ghost Reveries (2005)
Lamentations (DVD) (2004)
Damnation (2003)
Deliverance (2002)
Blackwater Park (2001)
Still Life (1999)
My Arms, Your Hearse (1998)
Live In Rijsel (bootleg) (1996)
Morningrise (1996)
Orchid (1995)
OPETH jsou schopni skládat skvělé kusy i v nové éře ("Cusp Of Eternity", "The Wild Flowers", "The Devil´s Orchard", "River"...). A já se tážu, proč na "In Cauda Venenum" žádné podobné pecky nejsou? Čert ví.
Začátek ještě ujde, ale s postupem času, tj. od čtvrté roztahané "De Narmast Sorjande", naplno přebírá otěže Akerfedtův vokál a jakmile si začne Mikael dokazovat, jak je dobrý pěvec, a navíc se přetahovat se smyčci, je to úplně v pérdeli.
Aby bylo jasno, OPETH nejsou žádní babráci, hromada fragmentů je pěkných, ale jako celek deska u mě nefunguje a poslech některých kompozic doslova bolí (vedle výše uvedené např. "Kontinuerlig Drift"). A dát si totéž dvakrát v kuse? Soudnost, braši, soudnost!
nuz nikdy som si nemyslel, ze dam Opethovcom niekedy desinu, ale here we are... fantasticka muzika, do ktorej sa samozrejme treba chvilku dostavat, ale stoji to za to... a vobec sa netrapte svedskou verziou, ta anglicka lezie do usi ovela lepsie... fakt sice je, ze posledne dva songy sa uz trochu vlecu, ale to finale je velka parada... neunavna snaha vyrovnat sa progrockovym bohom zo 70tych rokov slavi prvy vazny uspech...
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.